Jsou to právě 2 roky, co jsem se vrátila z Indie. A co jsem tam zjistila?
– že tam mají to nejlepší jídlo na světě (alespoň pro mě). Nic se nevyrovná čerstvě uvařenému jídlu z právě utržených surovin. A ten čerstvý ananas aaach 
– že krávy potkáte úplně všude, třeba i na pláži
– že opice jsou skutečně tak drze, jak se říká
. Jedna na mě zaútočila, když jsem nesla placku od snídaně v ruce (to mám za to, že jsem a jídlem neseděla 
). Jak jsem vyřešila útočící opici? Mrskla jsem po ní placku a s křikem utekla 
.
. Jedna na mě zaútočila, když jsem nesla placku od snídaně v ruce (to mám za to, že jsem a jídlem neseděla ). Jak jsem vyřešila útočící opici? Mrskla jsem po ní placku a s křikem utekla .– že po “dálnici” jezdí i koňská spřežení (jel tak rychle, že jsem nestihla vyfotit celou hlavu ), traktory a valníky naložené ženami (dodnes nechápu, co to mělo být, ale nevypadalo to jako obchod s bílým masem 
), motorky s celou rodinou včetně miminek a že se jezdí i v protisměru. Taky jsem zjistila, že 200km po dálnici se jezdí 8h 
.
), traktory a valníky naložené ženami (dodnes nechápu, co to mělo být, ale nevypadalo to jako obchod s bílým masem ), motorky s celou rodinou včetně miminek a že se jezdí i v protisměru. Taky jsem zjistila, že 200km po dálnici se jezdí 8h .– celkově je indická doprava velmi náročná pro moje nervy. Neustálé troubení, díry a skokánky, kufry přivázané na střeše, se kterými občas řidič štrejchnul závory. “Super” je i zvyk troubit v před zatáčkou, když jsme bydleli sice v džungli, ale u zatáčky . Celá doprava na mě působila jako jeden velký chaos, ale místní v něm evidentně vidí určitý řád, protože nehodu jsem neviděla ani jednu.
. Celá doprava na mě působila jako jeden velký chaos, ale místní v něm evidentně vidí určitý řád, protože nehodu jsem neviděla ani jednu.– že je tam úžasná příroda a že džungle vypadá trochu nenápadněji, než jsem si myslela (ano, já si totiž džungli představovala jako prales ). Moc se mi líbilo jejich propojení s přírodou. Například na univerzitě měli otevřené atrium,ve kterém bylo mnoho rostlin včera pepře 
(atrium je na fotce dole uprostřed).
). Moc se mi líbilo jejich propojení s přírodou. Například na univerzitě měli otevřené atrium,ve kterém bylo mnoho rostlin včera pepře (atrium je na fotce dole uprostřed).– že do pětimístného miniauta se vejde třeba i 7 lidí, stejně jako do motorové rikši
– že spice garden nebo-li zahrada, kde se pěstuje koření, je takový menší ráj na zemi
– že když máte fakt štěstí jako my, tak uvidíte v Novém Dillí i modré nebe
– že jsem po týdnu začala nenávidět troubící motorkáře na mostě Laxman Jhula v Rishikéši, před kterými musíte uskakovat. A že opičí miminka jsou stejní sebevrazi jako ta naše lidská batolata.. viděla jsem mnohokrát, jak máma zachraňovala na poslední chvíli svého nezbedného potomka před koly motorky 
– že na Tádž Mahal se opravdu vyplatí přijet podívat
– že bych vykoupila celé knihkupectví s ájurvédskou a jógovou literaturou 
, stejně jako ájurvédskou lékárnu (na 2. koláží vpravo dole) a taky všechny pašmíny
, stejně jako ájurvédskou lékárnu (na 2. koláží vpravo dole) a taky všechny pašmíny – že vše záleží na úhlu pohledu. Že můžu ukazovat fotky stejné pláže jako nádherné moře s palmami nebo jako pláž s odpadky. Já se naučila odpadky nevidět
– že tam je mnoho milých, srdečných lidí, kteří se o nás skvěle starali a navždy budou mít místo v mém srdci 
(a taky jsem plánovala únos místní kuchařky ).
(a taky jsem plánovala únos místní kuchařky ).– viděla jsem v nemocnici mnoho rodin při jedné preventivní akci a překvapilo mne, jak moc se tam otcové starají o děti.
Říká se, že Indii buďte nenávidíte nebo milujete, nic mezi tím. Já si Indii zamilovala a věřím, že to nebyla má poslední návštěva. Tato zem je velmi barevná, najdete tu nádhery i odpadky, milé, srdečné lidí, ale i lidi z opačného spektra… Příspěvek jsem se snažila psát s humorem jako krátký sumář mých zážitků. Této země si velmi vážím, zároveň však vím, že tam mnoho věcí není úplně v pořádku a nechci to snižovat. Věřím, že to tak bude i pochopeno.
Mé ájurvédské zážitky z Indie
Můj nejsilnější zážitek pochází z ájurvédské univerzity a nemocnice Gomantak v Indii, kde jsem zakončila své formální studium. Jedná se o výlučně ájurvédskou nemocnici s tradičním přístupem. V první řadě jsem byla ohromena organizačním rozdělením nemocnice a komplexností péče. Jako pacient/ka se první dostanete na ambulanci, kde Vás lékař vyšetří a buď Vám nařídí ambulantní léčbu nebo Vás pošle na další oddělení jako chirurgie, paňčakarma, ORL. Po léčbě pokračujete na oddělení prevence, kde Vám navrhnou například jóga sestavu na míru nebo jídelníček, aby se Vám zdravotní problémy už nevrátily. Také léky si zde připravují sami z vlastních bylin. Nadchla mě zejména jednoduchost a efektivnost zdejší léčby. Viděla jsem velmi závažnou gangrénu u diabetického pacienta, kterému chtěli v jiné nemocnici nohu amputovat a zde ji zachránili pomocí triphaly. Současně u něj léčili diabetes, aby se v budoucnu předešlo opakování tohoto problému.
Velmi zajímavý byl rozhovor s pánem, který nám ukazoval ultrazvukové snímky svých žlučníkových kamenů PŘED ájurvédskou očistou a PO – nebyly žádné. Nezapomenutelný byl také zdejší pediatr, který byl neuvěřitelně chytrý, vzdělaný a jeho přístup k dětem byl velmi laskavý. Vtipné a zároveň pravdivé bylo jeho prohlášení, že mnohdy nepotřebují léčbu děti, ale spíše jejich rodiče. Viděly jsme toho mnoho, dozvěděly jsme se toho také mnoho, ale nejvíce mne potěšilo zjištění, že jsme se v léčbě a diagnostice dobře orientovaly (ano, studium jsme dokončily jen ženy) i my. A to mi dodalo potřebnou jistotu do své vlastní praxe. K Ájurvédě stále přistupuji s pokorou a vím, že se ji budu učit po celý svůj život.
A méně seriózní, ale skvělé bylo pro mne zjištění, že i moje vlasy mohou být hebké, lesklé a zářivé – stačí k tomu speciální maska, kterou jsem se naučila na kurzu v Rishikéshi. Druhá věc je, že jsem si ji od té doby dala jen 2x